Happy Birthday!!!

Tak a je to tady!!! 

V kalendáři na mě bliká ono známé datum a mě je jasné, že jsem zase o rok starší. Sranda. Věk nějak nevnímám. Připadá mi, jako by se zastavil v 19 letech a od té doby nikam nepostoupil a přitom dneska, přesněji ve 12:25 mi bude dvacet čtyři a mě to tak ale vůbec nepřipadá. Znáte ten pocit?

Narozeniny pro mě vždycky znamenají jediné. OSLAVA…jupíí. Nejsou to jen dárky (což vůbec neodmítám), ale je to ten pocit, že se všichni sejdou hlavně kvůli vám, protože vědí, že je to VÁŠ den. Je to příjemné a mě to baví. Navíc letos je to poprvé všechno jinak. Bude to u nás v bytě, kde jsme více jak půl roku. Už to nebude maminka, která kolem nás vždycky skála a starala se, teď to budu já. Huráááá.

Ale…když už je teda dneska ten slavný den, měli byste se třeba dozvědět i něco víc o mě, hm? Zatím o mně nevíte víc, než jak jsem vypadala před osmi lety a pár těch „citových výlevů“, které jsem tady dodnes vkládala. Taky jste si asi všimli mé lásky ke gastronomii avšak, to není ani polovina toho, kdo jsem já.

Mirka…Když bych měla říct, kdo je Mirka, určitě bych řekla, že je jí právě čerstvoučkých dvacet čtyři let. Narodila se v Ostravěnce, kterou zbožňuje, byť život tady nebyl vždy růžový.

Taky mám starší sestru (o 11 let) a taky dva úžasně rozkošné synovce (5 a 2 roky). Sestra už má 5 let po svatbě, kterou jsem jí odsvědčila. Mám jen jednu babičku. Všichni ostatní prarodiče zemřeli dříve, než jsem je stačila poznat…což mě dodnes moc mrzí.

Ve škole jsem nijak neexcelovala, ale chodila jsem skoro 5 let na uměleckou školu na kresbu, malbu a keramiku. V 15 letech jsem se hlásila na SUŠ v Ostravě, na obor grafika a kresba. Všechny talentové zkoušky jsem udělala, avšak jak to tak bývá, kapacita oboru nebyla dostatečná a tak jsem se tam nedostala (alias, neměla jsem dost prachů, které bych mohla strčit někomu do kapsy). Smůla. Poté jsem začala studovat hotelovou školu. Ani zde jsem neuspěla, obor mě bavil ale moje puberťácké já, si asi myslelo, že sežralo moudrost světa a tak jsem prvním ročníkem neprošla. Druhá smůla. V té době jsem poznala svého přítele (stávajícího). To už naštěstí nebyla třetí smůla….i když se to nabízelo napsat! Nastoupila jsem raději na učiliště, na stejné škole – obor kuchař/číšník a světe div se!, vycházela jsem s vyznamenáním, vyučila se s vyznamenáním, dodělala jsem si nádstavbu a odmaturovala s vyznamenáním. No, kde soudruzi z NDR udělali chybu?

V tuto chvíli nadcházelo mé největší dilema. Co dál? Na výšku? Nebo do práce? A tak jsem se hlásila na Ostravskou univerzitu na pajdák a taky na fildu angličtinu. Přijímačky jsem na všechno udělala…ALE …opět ta kapacita. A tak jsem utřela a nic. Až do srpna jsem nevěděla, co budu dělat. Maturita sice byla fajn, ale nějak jsem věděla, že to není ono.

Objevila jsem školu VOŠ, s oborem mediální komunikace a tak jsem to riskla. Přijali mě (bodejť by ne, když je placená:-D) a já v září nastoupila…a ten kalendář má asi fakt recht, protože letos v červnu tuto školu ukončím (snad úspěšně). Dosáhnu titulu Dis. (diplomovaný specialista) ale i to je mi málo (fakt nejsem pažravá) a asi v září letošního roku nastoupím na UJAK v Praze na stejný obor a dodělám si za poslední můj školní rok i titul bakalář a tím se snad mé svědomí ukojí a bude klid.

Tohle je můj život jako takový. Zatím teda převážně školní ale nemyslete si. Po celou střední školu jsem pracovala. V hotelích po celé Ostravě. Jak v rámci praxe, tak na brigádách a výpomocích. Bylo to fajn období, ale uvědomila jsem si, že chci ještě trošku víc a tak uvidím, kam mě vítr zavane.

Loni v září (přesnější 8.9.2013) jsme se s přítelem nastěhovali do našeho bytu. Po celé prázdniny jsme na něm těžce pracovali a tak, jak jsem psala na začátku, bylo to nedávno půl roku, co tady spolu hospodaříme.

A co Mirka dál?

Mirka a jídlo? Miluje nadevšechno burákové máslo, kukuřici, rýži, kuskus, kokos, slunečnicové semínka, SÝRY!, ořechy (kešu a vlašáčky nejvíce…nemluvě o burácích), ryby a taky jogurt…Mňááám. To jsou asi TOP věci, které můžu jíst denně, a nic se nestane. Nikdy se mi nepřejí a nikdy je nepřestanu jíst (pokud fakt nebudu muset!!). Jako dítě jsem byla alergická na ořechy, což si teď vůbec nedovedu představit, co bych si počala?

Naopak jsem nikdy nepřišla na chuť dršťkové polívce. A to je asi tak všechno…z toho co bych nesnědla. Jinak jsem schopná sníst cokoli.

Zbožňuju a jsem v sedmém nebi, když moje máma udělá halušky s brynzou. Můj taťka pochází ze Slovenska a maminka se naučila od jeho maminky pravé slovenské halušky a prostě, nikdo je neumí, tak jako ona. To je pro mě pravá slast na jazyku.

Co se povahy týče. Jsem jako rozdvojená osobnost (teda, zní to divně, ale vysvětlím).

Miluju párty a oslavy, společnost a mooooc lidí, akce do rána a pořád a pořáááád. A pak přijde období, kdy zalezu, zamknu a fertig! (miluju slunce, seno…).

Opravdu, jsem velmi společenský tvor, ale také miluju být sama. Je to pošahané, ale mám to tak celý život. Strašně ráda jsem si hrála se svou nej kámoškou (se kterou se mimo jiné znám už 18 let a stále se „kámošíme“) ale také jsem měla ráda, když jsem si mohla zalézt někam do kouta a být sama, hrát si a přemýšlet a tak vůbec. A je tomu tak dodnes. Jsem ráda, když je tady spousta lidí, nebo když s přítelem něco podnikneme, ale miluju dny, kdy je v práci, já mám volno (měla bych se učit a psát závěrečnou práci, ale proč že, vždyť je čas!) a dělám si jen to „svoje“.  Jsem celkem hodně zásadová. Když je plán – je plán a tečka. Nezměním ho ani za prd. Nerada dělám něco ukvapeně. Jen když já sama chci a néééé že mi někdo můj plán změní.

Jsem hodně pořádná. Teda, aspoň si to myslím. Peru, vysávám, vytírám, utírám prach…obden bych tak řekla. Ale je to taky tím, že mám teď na to hodně času.

Vlastnost, kterou velmi oceňuji je moje pevná vůle, na kterou jsem patřičně hrdá. Proto se i toto slovo objevilo v názvu mého blogu, protože si myslím, že je to jeden ze základů úspěchu v životě. Když jsem si řekla, že chci tohle a tohle, tak jsem toho dosáhla za jakoukoli cenu. Už jako malá jsem do našich hučela tak dlouho, dokud mi morčátko prostě nekoupili, nebo mě nepustili na bazén, nebo šla k nám kámoška spát. Prostě jsem to chtěla, tak jsem si to vzala…jakkoli.

Díky této schopnosti, jsem, byť ne vždy správně, získala, co jsem chtěla i pro sebe samu. Když jsem si řekla, že začnu cvičit, tak jsem začala okamžitě a bez keců, a to mi pomohlo dojít až sem. 

Takže…Díky Mirko!

Čtu! Hodně. Nejmilejší vánoční dárky? KNIHY. A když teď tak nad tím přemýšlím, žádné Vánoce bez nich snad nikdy nebyly… No fakt. Nebyly. Možná ty první ale na ně si díky bohu nepamatuju! Miluju snad všechny žánry. Stačí, jak mě kniha zaujme natolik, abych přečetla první pět stran, pak je to v cajku!

Mám ráda kino. Filmy obecně. Seriály (Simpsonovi, Dr. House, Sběratelé kostí, Přátelé, Sex ve městě, Gilmorovy děvčata). Filmy zbožňuju jakékoli, snad jen kromě těch novějších českých. Vím, nejsem asi patriot, ale nemůžu si pomoct, přijde mi, že čím novější český film, tím větší hrůza. Takže můj největší úspěch bylo: Líbáš jako bůh a Román pro ženy, a tím jsem taky skončila. Miluju horory, což je někdy sranda skloubit, když můj přítel nesnáší násilí a krev. Tu hlavně!!!

Mám dost přátel. Můžu říct, že jsem našla pár skvělých lidí. Vždy ze školy, z práce a tak… je to fajn, mít se na koho obrátit, pokecat, pobavit se.

Zbožňuju puzzle. Mám morče. Jmenuje se Maggie (fakt nejsem závislá na Simpsonech). V létě ráda jezdím na kole, chodím ráda plavat, nebo se jen tak válet u vody a poslouchat šplouchání. Miluju křížovky a sudoku. Je to moje oblíbená činnost ve vlaku nebo ve škole, když byla na přednášce nuda (páni profesoři, odpuste mi!).

Sbírám časopisy Albert, jsou tam fajn recepty a hodně čerpám inspiraci i tam. Miluju vánoční speciály všech časopisů o jídle, takže těch vánočních mám stohy ode všeho něco.

A když už je zmínka o Vánocích, odpočítávám jejich příchod. Pořád! Celý rok až do 24. 12. si pomyslně odškrtávám dny (vlastně mám celoročně adventní kalendář!?). Miluju tu výzdobu, pečení cukroví (které moc nejím), náladu, vánoční atmosféru, všechnu tu vůni a filmy.

Takže pro mě Vánoce jsou tak od listopadu, kdy se vezu v náladě až do Silvestra. Ach…už se těším, zase zase zase! Ale…ne že bych si zbytek roku neužívala. To ano a moc. Taky zbožňuju zdobit byt a okna. I když vím, že to někdy může působit kýčovitě, k těm svátkům mi to nějak patří a …vlastně když tak nad tím přemýšlím, za chvíli jsou Velikonoce a nedivte se, už tak týden mám ve váze zlatý déšť ověšený vajíčkama a malé kuřátka na stole. No jo…mám to prostě ráda. Nebaví mě to udělat jen na týden a zase sklidit. Chci si to užít, i když Velikonoce nejsou zrovna moje krevní skupina.

Je toho hodně, co o sobě můžeme říct a vždycky si ještě vzpomene, co by se dalo napsat a dopsat a dodat. Jen jsem vám chtěla ukázat, kdo jsem já, jaká jsem a …prostě vás to možná zajímá.

Je důležité, abychom se uměli sami ocenit, říct, co je dobré a co méně. Být pyšní za úspěchy a z neúspěchů si vzít to nejdůležitější pro další kroky. Umět se otřepat a odrazit se k dalšímu skoku do života. Být vděčni za lidi, které jsme na své cestě potkali a vzpomínat na ty, kteří nás během cesty opustili…

Proto, přeji všem, kteří jste, stejně jako já, oslavili narozeniny v dubnu plnou lžičku dobrot a co nejpevnější vůliJ !

Krásný dubnový den vám všem!

Vaše…M.