Žít jinak = krutý trest

Přesně tak dámy a pánové,

Zjistila jsem to (ne že bych nějak bádala a pátrala po nesmrtelnosti chrousta), že být jiným se krutě trestá. Nesmíte moc vyčnívat z davu, protože jen vystrčíte ouška, hned vám je někde přistřihne. 

Co tím chci říct? 

Jsem z rodiny, kde se nikdy moc nedbalo na stravu a pohyb. Prostě česká klasika. Co je to za jídlo, když to není pořádný hutný oběd, topící se v tuku a s pořádnou odměnou na konec - buchta s kopcem šlehačky. Jíst se přece musí a z čeho to tělo má fungovat? Od babičky jsme se vždycky kutáleli domů a po cestě funěli jak pes baskervillský, Vánoce se stávali často svátkem obžerství a tak nějak se v hlavách všech zakořenilo, že takhle je to přece správně a oběd bez masa není prostě oběd!

Znáte to? Našli jste se v tom? Je to i můj případ. Ne že bych na něm viděla něco špatného. Nechápejte mě zle, že bych tím chtěla říct, že jsem doma neskutečně trpěla nebo snad, že jsem měla špatné dětství, naopak. Je to velmi svobodné. Myslet si, že je to tak správně...neřešit, čím se denně cpeme a být spokojení a šťastní s tím vším tak, jak to je. Ale ...to všechno jen do té doby, než nám to začne, ať už z jakéhokoli důvodu, vadit. 

Mé dětství bylo velmi šťastné a já na něj vzpomínám se slastným úsměvem na rtech. Je pravda, že ke všemu na co si vzpomenu, patří neodmyslitelně jídlo. 

Třeba prázdniny na chatě u tety a strejdy u Kladna. To je pro mě jednoznačně vůně táboráku a buřty, houbová omáčka v hlubokém talíři a vařené brambory, lívance od tety se skořicí...Tu chuť úplně cítím na jazyku. Nebo prázdniny na Domažlicku u mé druhé tety (myslím na tebe...). Ihned se mi vybaví slunečné ráno venku u stolu. Nejlepší salátové okurky "hadovky", které jsem jedla jen u ní a nikdy nikde u nikoho nebyly lepší. Vůně česneku, když teta smažila "vošouchy" a potom ta slavnostní chvíle, kdy nás teta Zdena všechny učila tradiční chodské koláče. Wow...to jsou nezapomenutelné vzpomínky. 

To všechno patří do našich srdcí a vím, že kdybych mohla a jela tam znova, všechno to dobré si dám znova. Ale můj život je teď úplně jinde, než byl kdysi.

Teď myslím na to, co jím, jak a proč. Přemýšlím nad tím, co jíst musím, co mi prospěje a co moje tělo  vůbec nepotřebuje. 

- Už se necpu k prasknutí a nechodím každý týden do Mekáááče na hambáč a šejk

- Už netrávím televizní večery s pytlíkem chipsů a slaných arašídů

- Už nechodím s kámoškama po škole na hermelín v housce

- Už si nekupuju do školy 5 loupáků se sýrem

- Už nejíme s přítelem každý pátek velkou pizzu na půl

- Už nejím k večeři 3 krajíce chleba s vysočinou

- Už neukusuju studentskou pečeť jako chleba

- Už nepiju kofolu na litry

- Už nechodím mlsat cukroví na balkon 

Je to jinak a jsem za to šťastná. 

Dneska už vím, že odtud štěstí neteče. Protože, ne že by na tom všem bylo něco špatného (mimo to, že nic zdravého na tom tedy vážně nebylo...uff). Ale ..začala jsem vadit sama sobě. Ne jen to, jak vypadám ale i to, jak jsem se cítila. S přítelem a jeho přáteli jsme jeli na Radhošť a já byla tak zpocená a ufuňená..nemohla jsem dojít nahoru, každý kolem mě měl nějakou zálibu..něco dělal -  a já? Seděla jsem doma a jedla. Ale byla jsem šťastná..jenže prostě v jeden okamžik mi to přestalo stačit. To je ono...v jednu chvíli to bylo příliš málo k tomu, aby to stačilo. Chtěla jsem něco víc...

A tak se to stalo.

Ale abych došla k původní myšlence. Začala jsem vyčnívat a tedy i dostávat  nejen pochvaly..za to, že jsem něco dokázala, ale také kritiky. Proč to dělám, chci se zničit? Být nemocná? Umřít hlady? Proč to nejím? Jsi anorektička? Hrabe ti? Ze vzduchu se žít nedá!! Proč to nejíš? Jedla jsi dneska? Co jsi jedla? Kdy? ...

Chápu a vždy jsem chápala, že moje rodina a přátelé měli o mě strach...ale stokrát nic umoří vola! 

Moje maminka mě však velmi podporovala a dodnes stojí při mě! Nechci abyste si mysleli a měli představu, že jsem doma tajně jedla zeleninu, aby mě nikdo neviděl. Nikdy jsem doma nemusela nic říkat a vždy, když vařila oběd, měla pro mě něco spešl. Třeba jinou přílohu, než ostatní, protože ví, že knedlíky nemusím...Je to prostě mamča a ví, jak na mě a za to jsem jí vděčná. Naučila se mě respektovat nejen ona ale i má sestra a babička a to je pro mě jako ta nejlepší pochvala...Že to vědí. Takže i teď když přijdu k mamce na oběd vím, že i přesto že všichni mají knedlo, vepřo, zelo...maminka se o mě postará po mém.

Má změna...možná vidíte tu fyzickou ale já v tom vidím i (možná hlavně) tu psychickou

Ale i přesto, že jsem teď nejšťastnější a nejspokojenější a hlavně jsem si v tomhle nejjistější, stále slýchávám kritiku častěji, než chválu. Nemyslím si však, že je to proto, že by mi to lidi nepřáli..ale myslím si, že tím hlavním důvodem je neznalost. Neschopnost pochopit odlišnost a přizpůsobit se ji. Je v nás až moc "zažrané" to, jak má vypadat pořádné jídlo. Dodnes když kdokoli řekne, že nejí maso nebo pečivo, tak první odpověď kterou dostanete je: "a co teda jíš?" Lidi už neznají nic jiného...a nechtějí se to učit. A je to správně, pokud to někomu vyhovuje. Ať tak žije...ale proč kazit ostatním tu radost?

Možná jste se i vy našly v mé zpovědi a znáte ten pocit, kdy snad máte i výčitky, že se snažíte dělat něco jinak. I já se tak mnohdy cítím ale pak se postavím před zrcadlo (metaforicky) a řeknu si: "Děláš to pro sebe!" a mám jasno..Vždyť já se sebou musím žít 24 hodin denně po celý život, tak kdo jiný by měl vědět nejlíp, co potřebuje a jak na tom jsem? 

Cením si starosti mých blízkých a vím, že to se mnou myslí dobře...ale chci taky, aby věděli, jak moc dobře mi je! Jak jsem pyšná sama na sebe a doufám, že jednou budou pyšní i oni na mě...

Tak jak to teď vidím...hezky jsem se vykecala...Třeba vám to k něčemu bylo, mě určitě. Snad vám to třeba dodalo odvahu k tomu, že být jiným neznamená jen to špatné..ale že je to hlavně o tom, být svůj. 

Hezký večer všem, 

Vaše M.